Protitankový kanon vz. 36
Protitankový kanón vz. 36
ráže 4,7 cm
kódové označení bez TK vz.37: ŘOP -"Q"
kódové označení s TK vz. 37 jako smíšené dvojče: ŘOP -"L1"
Řešil úkoly obrany linie TO proti útočné
vozbě a zároveň účinně zesiloval palebnou přehradu proti živé síle nepřítele.
Kanón vyvinuly Škodovy závody v Plzni a po jeho schválení začaly koncem roku
1936 sériovou výrobu. Proto první objednávka ŘOP na 268 zbraní L1 (v tom
zahrnuto i 21 ks samostatných kanónů bez kulometu s označením Q) mohla být
splněna již v dubnu 1938. Plynule navazovala výroba další série 273 kusů tu,
však už za okupace přejímala wehrmacht.
Kasematní kanón vz. 36 patří mezi
poloautomatické zbraně se svislým klínovým závěrem, umožňující základní
tříčlenné obsluze dosahovat kadence až 30 ran za minutu (nutno podotknout, že
by se jí při boji na pohyblivý cíl nedokázalo dosáhnout). Celá zbraň byla
umístěna ve střelecké kasematě (místnosti), z pancéřové střílny vyčnívalo ven
pouze ústí hlavně uloženo v masivní ocelové kouli sloužící zároveň jako
ložisko. U smíšeného dvojčete L1 mohly střílet jak kulomet, tak i dělo
samostatně, nebo se odpalovaly společně. Odpad prázdných nábojnic pružnou
hadicí ústil do diamantového příkopu vně objektu. Původně se počítalo též se
slabší variantou této zbraně v ráži 37 mm, označovanou jako L2 a určenou pro
horský lesnatý terén nebo pro lehké objekty typ "G". Z důvodu
jednotnosti nakonec sériově vyráběna nebyla. Zaměřování se provádělo dvojím způsobem.
Nepřímé řídil pozorovatel z pancéřového zvonu, který periskopem sledoval cíle,
odečítal jejich souřadnice a ty pak hlásil telefonem obsluze zbraně. Miřič
podle údajů jen nastavil patřičné hodnoty na stupnicích zbraně. Při přímé palbě
se kanón s kulometem zaměřoval pomocí společného dalekohledu rektifikovaného
pro obě zbraně. V případě jeho zničení se mířilo nouzově přes hledí a mušku.
Munici pro kanón tvořily protipancéřové granáty, nárazové tříštivé granáty a
pro boj proti živé síle v bezprostředního okolí objektu - kartáče. Účinek
granátu proti pancéřovaným cílům byl tehdy naprosto dostačující - na tisíc
metrů prostřelil pancíř síly 50 mm. Objednávka munice zněla na 196 000 PG a 125
000 NG, kartáče do sériové výroby nešly. Do mobilizace útvary dostaly 139 408
granátů, tedy zhruba 43% objednaného množství. Norma kanónového střeliva činila
ve srubu 1 800 ran ( hodina nepřetržité střelby) na hlaveň u
"římského" typu a 900 ran u "arabů". Pohotovostní dávka
střeliva 600 nábojů byla umístěna ve střelecké místnosti v dřevěných truhlících
podle zadní stěny kasematy. Bedny po sejmutí vík umožňovaly podavačům zásobovat
bleskově obsluhu potřebnou municí. Zbytek střeliva byl uložen v muničním
skladu.
K 24. 9. 1938 se ostravský, kralický a
bratislavský úsek podařilo vybavit úplně; opavský, rokytnický, náchodský a
trutnovský více jak z poloviny; jižní Morava a Staré Město se již zbraně
nedočkaly. Celkem 222 kanónu zamontovali škodováci v 83 oboustranných a 56 jednostranných
pěchotních srubech. Jak je vidět, mohla valná část vybudované linie TO v září
1938 plnit své hlavní úkoly.